TV PROGRAM ČT art

Klam. Seriál It. (2024). Naposledy se v ulicích Neapole vydáme po stopách Lily a Eleny. Jak se dovrší jejich neoddělitelně propojené, událostmi nabité životy? Podle oceňované knižní předlohy.

Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová se narodila v zámožné rodině důlního podnikatele a kulturního mecenáše (26. 2. 1878 – 29. 1. 1930), známá ve světě pod pseudonymem Emmy Destinnová. Proslulá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost se zařadila mezi největší osobnosti naší kultury první poloviny minulého století. Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v pražském Národním divadle, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v newyorské Metropolitní opeře, kde účinkovala například po boku tenoristy Enrica Carusa. Roku 1914 zakoupil zpěvaččin přítel, arabský barytonista Dinh Gilly, za její peníze zámek ve Stráži nad Nežárkou, který se pak stal útočištěm Destinnové až do konce života. Strávila zde i pohnuté období, kdy jí byl kvůli spolupráci se zahraničním československým odbojem zabaven pas, a její světová kariéra tím předčasně skončila. V posledním roce první světové války se velká sopranistka opět vrátila na české scény, v pražském Národním divadle zpívala pětkrát Smetanovu Libuši. Na konci svých koncertů v různých koutech naší vlasti zpravidla zpívala Škroupovu píseň „Kde domov můj“. Ta se pak snad i jejím přičiněním stala se vznikem nové Československé republiky národní hymnou. Nabytí samostatnosti ovšem národem milované divě příliš životního štěstí nepřineslo.

Dokument. Ty nejzajímavější okamžiky 27. ročníku světového festivalu romské kultury v hudebním dokumentu.

Co kdyby politici zakázali pití alkoholu? Naučili by se Češi žít bez piva a bez hospody?

Magazín hudební tolerance z Moravy: Hudba holešovského rodáka F. X. Richtera - J. Iršai na festivalu Sonic Evocation - Oratorium Antonia Caldary Magdaléna u nohou Kristových.

Česká hračka. Dokument (2006). Po stopách kvalitních českých výrobků.

Dokument SR (2016). Dotyky a spojenia - divadelní festival v Martině aneb sonda do slovenského divadla.

Dokument ČR (2009). Není vám lhostejný osud chátrajících stavebních památek? Ondřej Havelka nás přizve do Opočna k záchraně budovy bývalého vrchnostenského soudu se šatlavou.

Osobnost: spisovatel J. Němec – Art týden: film Perinbaba a dva světy – Art týden: výstava Made by fire – Fenomén: co čeká budoucí studenty vysokých uměleckých škol. Uvádí S. Michailidis

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 10.4./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Richard Tesařík je frontmanem a spoluzakladatelem české populární skupiny Yo Yo Band (1975), která se na začátku své kariéry zaměřovala především na černošský spirituál a gospel. V průběhu let tato kapela v čele s Richardem Tesaříkem vyprodukovala spoustu hitů, jako například: Rybitví, Kladno, Jedem do Afriky, Karviná a další. Richard se stal i obsazovaným hercem (Pelíšky, Musíme si pomáhat a další). Příběh této hudební ikony, která píše českou hudební historii již téměř 50 let, by měl být nejen zábavný, ale opět i inspirativní pro nejednu generaci hudebních fanoušků u nás.

ČR (2007). Opakování 11.4./ČTart. Koncert s názvem 22 osudových písní Lucie Bílé z pražské Lucerny uvádíme k 60. narozeninám zpěvačky. Spoluúčinkuje skupina Petra Maláska. Kamera J. Matiášek.

Hned první album kapely Counting Crows z roku 1993 s názvem „August and Everything After“ poslalo kapelu mezi hvězdy pop-rockové scény. Skupině pomohlo i ke dvěma nominacím na cenu Grammy. V kategorii Nováček roku musela společně s kapelami Green Day, Crash Test Dummies a Ace Of Base sklonit hlavu před vítěznou Sheryl Crow. Kapela ale neusnula na vavřínech, a i další alba se pravidelně usazovala na předních místech hitparád. Counting Crows jsou známí svými dynamickými živými vystoupeními, což se potvrdilo i během chicagského vystoupení v roce 2004. Během něj kapela propagovala své kompilační album „Films About Ghosts (The Best of...)“. Proto během koncertu zazněly největší hity skupiny – „Mrs. Potter's Lullaby“, „Mr. Jones“ nebo „Recovering the Satellites“. Nechyběla ani tehdejší novinka „She Don't Want Nobody Near“, kterou kapela napsala právě pro výběrové album.

Opakování 12.4./ČTart. Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy

Gregory Peck. Dokumentární cyklus VB. Příběh hereckého velikána, od jehož narození zítra uplyne 110 let, který se proslavil nejen jako partner Audrey Hepburnové z filmu Prázdniny v Římě, ale i díky celé řadě dalších legendárních rolí. Britský dokumentární cyklus

Dokument. Dokudramatické zpracování Shakespearova života, nejen pohledem odborníků na dramatickou tvorbu a dané historické období, ale i slovy oblíbených Shakespearovských herců a hereček. První díl trilogie BBC popisuje, jak šel William za svými sny, aby se živil u divadla v Londýně

Velkolepý koncert u Eiffelovy věže, pořádaný k oslavě státního svátku Francie. Na programu byly nejslavnější díla světového operního a koncertního repertoáru. S francouzským národním orchestrem a sborem francouzského rozhlasu Radio France vystoupily světové hvězdy Bruno de Sá, Elina Garanča, Benjamin Bernheim, Julie Fuchsová, Alexandre Kantorow nebo Lorraine Campetová

Velkolepý koncert u Eiffelovy věže, pořádaný k oslavě státního svátku Francie. Na programu byly nejslavnější díla světového operního a koncertního repertoáru. S francouzským národním orchestrem a sborem francouzského rozhlasu Radio France vystoupily světové hvězdy Bruno de Sá, Elina Garanča, Benjamin Bernheim, Julie Fuchsová, Alexandre Kantorow nebo Lorraine Campetová

Dokument (2017). Tři podoby lásky - současná opera Láska na dálku v Janáčkově divadle - Fassbinder a Strach jíst duši v Redutě a swingový muzikál Viki kráčí za štěstím.

Dokument (2017). Tři podoby lásky - současná opera Láska na dálku v Janáčkově divadle - Fassbinder a Strach jíst duši v Redutě a swingový muzikál Viki kráčí za štěstím.

Tváře domů. Dokument (2006). Váš průvodce designem a životním stylem.

Tváře domů. Dokument (2006). Váš průvodce designem a životním stylem.

Dokument ČR (2005). O brněnské basketbalové legendě.

Pražský Letenský kopec odjakživa lákal jako strategické místo architekty i veřejnost k využití. Některé návrhy z první republiky na dostavbu, výzdobu a komunikačního proražení tohoto místa vypadají opravdu impozantně, nicméně to není nic proti projektům a návrhům na oslavu komunismu, které vyvrcholily Stalinovým pomníkem. Pojďte se vydat na procházku historií a plány, které, naštěstí, většinou nevyšly...

Osobnost: Marta Kovářová – Art týden: animovaný film Deniska umřela – Art týden: románový debut Marka Torčíka Rozložíš paměť – Fenomén: dětský herec ve filmu a v divadle. Uvádí S. Michailidis

Dokument (2014). Setkání Zbigniewa Czendlika s akademickým sochařem O. Olivou.

Dokument (2014). Setkání Zbigniewa Czendlika s akademickým sochařem O. Olivou.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 11.4./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Johanka z Arku, zvaná též Panna Orleánská, se narodila roku 1412 ve vesnici Domrémy, v Lotrinsku. Její rodná víska se nacházela v době příběhu v severní polovině Francie, okupované v té době vojsky anglického krále Jindřicha VI. Zde, mezi svými ovečkami, vyrůstala v bohabojnou dívku, která od svých 14 let slýchávala hlasy a za sluncem prozářených dní se jí zjevovali andělé a světci... Boží milostí se z prostinké venkovské dívenky stala sjednotitelka své vlasti. Na základě legendy o francouzské národní hrdince vznikl muzikál Johanka z Arku, který se stal největší událostí pražské muzikálové scény roku 2000. I díky hvězdnému obsazení získal tento muzikál nebývalý ohlas diváků i u kritiky. Během tří let bylo v divadle Ta Fantastika v Praze odehráno přes 800 představení, které zhlédlo víc jak 35 000 diváků. Lucie Bílá byla za roli Johanky z Arku oceněna prestižní cenou české herecké asociace Thálie za rok 2001. U zrodu muzikálové Johanky stáli zkušení tvůrci. Scenárista Jiří Hubač obratně vystavěl dramatický oblouk Johančina života, písňové texty Gabriely Osvaldové patří k tomu nejlepšímu, co v této oblasti vzniklo. Hudba Ondřeje Soukupa obsahuje to, co k dobrému muzikálu patří: dostatek melodických i rytmických nápadů. Písně se časem staly skutečnými hity – od lyricky klenutých kantilén útočících na city diváků (Láska je bůh a bůh je láska) přes temperamentní sbory (korunovační Tantum ergo sacramentum) až po hudebně ironizovaný královský dvůr (Bilboquet). Vše pak spojil dohromady a svými nápady okořenil režisér Jozef Bednárik. Televizní záznam byl pořízen na podzim roku 2002 a jeho režií byl pověřen Miloš Šmídmajer.

Hollywoodskému „divokému dítěti" Quentinu Tarantinovi sice už bylo šedesát, ale stále je nadšeným a zejména hravým tvůrcem. Víme o něm leccos, třeba to, že pracoval ve videopůjčovně. Málokdo ale ví, že ho vychovával muž s českými kořeny. A právě pan Zastoupil, za nějž se provdala Quentinova matka (otec Tarantino o potomka nejevil zájem až do chvíle, kdy ten se stal slavným) přivedl hocha k zájmu o filmy. Dnešní filmová ikona má za sebou kultovní tituly jako Gauneři, Pulp Fiction, Kill Bill, Hanebný pancharti a nejnovější snímek, který má být hotov v roce 2025, se nazývá záhadně a mnohoznačně Filmový kritik...

Drama Kan. (2022). První láska je ten nejkrásnější i nejděsivější přízrak.

ČR (2007). Koncert s názvem 22 osudových písní Lucie Bílé z pražské Lucerny uvádíme k 60. narozeninám zpěvačky. Spoluúčinkuje skupina Petra Maláska. Kamera J. Matiášek.

Koncert plný hitů z pražského Lucerna Music Baru z roku 2017 uvádíme k životnímu jubileu klávesisty, skladatele a zpěváka, člena rockových skupin Progres 2, Futurum, Stromboli a dalších. Včera oslavil již 70. narozeniny. Kamera M. Kubala.

Dokument ČR (2013). Setkání Zbigniewa Czendlika s bývalým ředitelem Českého rozhlasu P. Duhanem.

Český interiér - hotely. Dokument (2006). Svět designu, architektury a životního stylu.

Dokument (2016). Baletní Chvění P. Zusky: původní kreace na hudbu J. Pavlici a H. Góreckého. Kouzelný vrch: divadelní adaptace slavného románu T. Manna z pera a v režii Barbary Herz. Alma, amoroso presto - život fascinující Almy Mahler v podání Divadla Husa na provázku.

Eva Salzmannová uvádí autorku P. Hůlovou a její knihu Cirkus Les Mémoires

Host: S. Z. Hanáková; Týden: kniha M. Konečného Apollo a Marsyas - Vidím plno dobrých lidí: umění ve veřejném prostoru; Fenomén: Tvorba v páru. Uvádí S. Michailidis

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 12.4./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Na počátku bylo slovo. Dokumentární cyklus SR. Opakování 15.4./ČTart. Umění textařů v proměnách času. Od poválečné tvorby přes angažované písně 50. let, uvolnění a lyriku 60. let, normalizaci 70. let až k nové vlně 80. let. Slovenský dokumentární cyklus

Televizní adaptace Haškovy povídky se odehrává v době, kdy má do Prahy přijet císař František Josef I. slavnostně otevřít nový most. Policie preventivně zavírá všechny podezřelé elementy, aby nedošlo k žádné akci proti mocnáři. Rada Hakl (Č. Řanda) by se při této příležitosti rád dostal na kobylku redaktoru Jaroslavu Haškovi (V. Menšík). Vyšle tedy svého agenta Špinku (J. Kemr), aby předstíral, že je italský anarchista, který hledá podporu v redakci novin, a tajně tam podstrčil provokativní tiskoviny. Hašek a jeho kumpáni ale ihned Špinku prokouknou a plány c. k. policie vtipně zhatí...

Dokument. Opakování 14.4./ČTart. Populární Německo-francouzské duo mělo skoro vše, co si vysnilo – světové hity i obdiv fanoušků. Byla to ale jedna velká lež. Americký hudební dokument

Norman po Sandym chce, aby kápl božskou, prozradil dceři svou anamnézu. Bez úspěchu. Normanovi ale kápne do noty telefonát od milované Madelyn. Zdá se, že se blýská na lepší časy.

Dokument Fr. Velké dětské oči, vážná tvář, salvy smíchu. Portrét herce z filmů Zelňačka, Blbec k večeři aj.

Dokumentární cyklus ČR. Hadi v nové kůži. Dokumentární cyklus mapuje padesát let neobyčejné existence souboru, který patří k legendám českého divadla.

Emilie Pavlína Věnceslava Kittlová se narodila v zámožné rodině důlního podnikatele a kulturního mecenáše (26. 2. 1878 – 29. 1. 1930), známá ve světě pod pseudonymem Emmy Destinnová. Proslulá česká operní pěvkyně a všestranně vzdělaná osobnost se zařadila mezi největší osobnosti naší kultury první poloviny minulého století. Ve svých 20 letech byla sice odmítnuta v pražském Národním divadle, kariéru však úspěšně zahájila v témže roce v Berlíně. Po deseti letech získala angažmá v newyorské Metropolitní opeře, kde účinkovala například po boku tenoristy Enrica Carusa. Roku 1914 zakoupil zpěvaččin přítel, arabský barytonista Dinh Gilly, za její peníze zámek ve Stráži nad Nežárkou, který se pak stal útočištěm Destinnové až do konce života. Strávila zde i pohnuté období, kdy jí byl kvůli spolupráci se zahraničním československým odbojem zabaven pas, a její světová kariéra tím předčasně skončila. V posledním roce první světové války se velká sopranistka opět vrátila na české scény, v pražském Národním divadle zpívala pětkrát Smetanovu Libuši. Na konci svých koncertů v různých koutech naší vlasti zpravidla zpívala Škroupovu píseň „Kde domov můj“. Ta se pak snad i jejím přičiněním stala se vznikem nové Československé republiky národní hymnou. Nabytí samostatnosti ovšem národem milované divě příliš životního štěstí nepřineslo.

Dokument. Ty nejzajímavější okamžiky 27. ročníku světového festivalu romské kultury v hudebním dokumentu.

Slov netřeba, stejně byste je pro smích neslyšeli. Elixír quebecké zábavy

Dokument (2017). M. Donutil jako král Ubu na Provázku – divadelní podoba Kmenů – Měsíc nad řekou ze Slováckého divadla.

Ivana Myšková uvádí autorku J. Katalpu a její knihu Hořké moře.

Jak se bydlí v loftu. Dokument (2006). Váš průvodce designem a životním stylem.

Dokument (2018). Setkání Zbigniewa Czendlika s šestinásobným paralympijským vítězem a vůbec nejúspěšnějším paralympijským cyklistou všech dob J. Ježkem.

Magazín hudební tolerance z Moravy: Taneční most v Janáčkově divadle - Ondřej Štveráček Quartet - Salieri v Náměšti nad Oslavou.

ČR (2011). Ivan Acher uvádí autora J. Typlta jeho knihu Stisk. Literární průvodce českou prózou.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 13.4./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Nejznámější hra švédského spisovatele a dramatika Augusta Strindberga z roku 1888 vypráví příběh svatojánské noci o aristokratce Julii a jejím sluhovi Jeanovi. Po bujarém večeru jejich vzájemná náklonost přeroste ve společně strávenou noc, která nadobro změní jejich životy. S uvědoměním si všech možných následků překročení zažitých společenských konvencí přichází vystřízlivění, obavy a těžké vyrovnávání se s nastalou skutečností. Co dál? Je vůbec možné před ní utéct či zapomenout? V rozmezí 6. až 8. července roku 1969 mohli diváci mezinárodního letního kulturního festivalu ve finské Jyväskylä (Jyväskylän Kesä – Jyväskylské léto) zhlédnout Slečnu Julii v nastudování přední osobnosti českého divadla Jana Grossmana, jenž patřil k nejlepším evropským režisérům. Inscenace vznikla přímo pro tento festival na základě úspěchu Grossmanova Krále Ubu, se kterým zde v roce 1967 hostovalo Divadlo Na zábradlí. Záznam Slečny Julie byl natočen po uvedení na festivalu v televizním studiu v Helsinkách. Díky tomu se nám dochovalo unikátní jevištní dílo, v němž excelují Marie Málková (Julie), Luděk Munzar (Jean) a Jana Hlaváčová (Kristina). Inscenaci dali život také Miloslav Klíma – dramaturgie, Vladimír Nývlt – výprava, Irena Nývltová – kostýmy a Ivan Palec – produkce. Hudební doprovod k dílu složil Zdeněk Šikola. Nešlo však pouze o jednorázovou festivalovou produkci – Slečnu Julii Grossman nastudoval pro Herecký kabaretní klub Na forbíně, který od roku 1969 působil v Malostranské besedě coby jedno z uskupení Pražského kulturního střediska. Nové divadlo však bylo již v roce 1970 zakázáno, a tak se Slečna Julie stihla kromě Finska odehrát pouze na zájezdě v Mariánských Lázních. Grossmanova inscenace se nyní českému publiku představí s odstupem mnoha let od svého vzniku díky objevu ve finském televizním archivu, který iniciovaly vzpomínky jejího dramaturga Miloslava Klímy.

Dílo Jesseho Krimese je spjato s rolí umění jako nosného prvku k reflexi společenských mechanismů i ke změně vlastní životní cesty. Tvůrce, který sám prošel vězeňskou zkušenosti během výkonu trestu kvůli drogovým deliktům, se zabývá možností odsouzeného přenést z vězeňské zkušenosti do života něco pozitivního a prezentuje silný lidský i umělecký příběh. Krimes dosud vystavoval v pařížské galerii Palais de Tokyo v rámci skupinové výstavy Le Bord des Mondes, v newyorské MOMA na skupinové výstavě Marking Time: Art in the Age of Mass Incarceration, samostatně pak mimo jiné v Zimmerli Museum, newyorské Burning in Water Gallery, Philadelphia Museum of Art a na přelomu roku 2024/2025 v Metropolitan Museum of Art v New Yorku.

Film je okouzlující směsicí fantazie a reality a připomíná velké muzikály zlatého věku Hollywoodu. Yves Montand, který hraje sám sebe, se vrací do rodného města Marseille, aby se objevil v autobiografickém muzikálu. V Marseille hledá dívku z baru, kterou kdysi miloval. Setkání s mladou talentovanou Marion jim osudově zasáhne do života. Yves Montand, ač stárnoutcí, ve filmu dokazuje, že byl a zůstává velkou hvězdou francouzského šansonu.

Hollywoodskému „divokému dítěti" Quentinu Tarantinovi sice už bylo šedesát, ale stále je nadšeným a zejména hravým tvůrcem. Víme o něm leccos, třeba to, že pracoval ve videopůjčovně. Málokdo ale ví, že ho vychovával muž s českými kořeny. A právě pan Zastoupil, za nějž se provdala Quentinova matka (otec Tarantino o potomka nejevil zájem až do chvíle, kdy ten se stal slavným) přivedl hocha k zájmu o filmy. Dnešní filmová ikona má za sebou kultovní tituly jako Gauneři, Pulp Fiction, Kill Bill, Hanebný pancharti a nejnovější snímek, který má být hotov v roce 2025, se nazývá záhadně a mnohoznačně Filmový kritik...

V roce 2023, kdy Petr Brukner oslavil osmdesáté narozeniny, se studenti z Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku v čele s režisérem Pavlem Bartovským rozhodli vzdát mu hold dokumentem a obdarovat tím i jeho všechny fanoušky. Petr Brukner je asi náš nejznámější „naivní“ herec. Je nejen legendárním členem souboru divadla Járy Cimrmana ale i filmovým a televizním hercem, talentovaným fotografem, výtvarníkem, tvůrcem koláží atd. Výrazná část dokumentu se tak věnuje právě jeho druhé umělecké vášni a to focení. Fotografie z jeho života se tak ve filmu prolínají s osobním životem. V dokumentu samozřejmě nechybí další herci z divadla Járy Cimrmana, jako Zdeněk Svěrák a Petr Reidinger, ale ani Petrova rodina. Dokumentární portrét mapuje kromě jeho osobního života a herecké kariéry i všechny Petrovi umělecké aktivity. Zobrazuje ale i jeho případné životní strasti s nimiž se musí v životě poprat. I třeba se současnými trendy, jako je Instagram a selfie fotografie.

Sporto a Kosa z nosa, skvělý alternativní pop z Prahy a legenda bratislavské nezávislé hudební scény v dalším vydání cyklu o české a slovenské populární hudbě. Uvádějí P. Fiala a M. Kaščák

V dalším vydání pravidelného hudebního pořadu kombinujícího záznam koncertu s dokumentárním pohledem do zákulisí muzikantů a prostředí, v němž se jejich vystoupení koná, zavítáme do legendárního pražského Klubu Újezd, kde vystoupila kapela The Prostitutes. Ta se na prahu milénia stala doslova zjevením tuzemské nezávislé kytarové scény. Seskupení několika kreativců z různých reklamních agentur si našlo díky rodilému Britovi Adrianu T. Bellovi výraznou anglicky zpívanou rockovou polohu s odkazy na post-punk, která se prosadila u publika i hudebních kritiků. Díky své bezprostřední energii záhy koncertovali také v zahraničí, což jim přineslo cenné kontakty pro práci na dalších deskách. Zatím poslední čtvrté album Zum Passer vydali bez velkého rámusu na závěr loňského roku a kapele se na něm povedlo mimoděk zachytit kouzlo, které v sobě může mít hudební svoboda. A moderátory Johanu Matouškovou a Pavla Kučeru bude zajímat také pohled do jejich hudebního zákulisí, protože díky nahrávání poslední desky The Prostitutes opět zjistili, že společná radost z improvizovaného hraní jim přináší stále skvělé výsledky. Kapela se přestala schovávat za hudební vlivy, ze kterých vycházela, ale naopak se jim bohapustě a vášnivě oddala a energie, která z jejich živého koncertování proudí, zase podlamuje fanouškům i kritikům kolena.

Festival Blues Alive je nejvýznamnější hudební přehlídka svého druhu ve střední Evropě. Od 14. do 16. listopadu 2014 se v Šumperku opět sjel prestižní výběr mezinárodních interpretů tohoto žánru a my jsme byli s kamerami při tom. Zaznamenali jsme nakonec několik vystoupení nejatraktivnějších světových hudebních hvězd této akce, čili průřez toho nejlepšího z 19. ročníku s největší muzikantskou hvězdou daného ročníku, kterou byl bezesporu fenomenální americký bluesový multiinstrumentalista, jenž úspěšně hraje na kytaru, banjo, mandolínu, harmoniku, zpívá, a skládá také příležitostně písně pro film, Otis Taylor. Vychutnat si můžete i další jedinečná vystoupení špičkových amerických kytaristů Mika Zita a Samanthy Fish, nebo třeba italské skupiny The Cyborgs, která spojuje blues s garážovým rockem a navíc se stylizuje do podoby sci-fi postav. A za pozornost stojí rovněž mistrovská interpretace George Schroetera & Marc Breitfelder Tria – souboru, který patří v našem bezprostředním západním sousedství k nejvýše oceňovaným.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 14.4./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Dokument. Dokudramatické zpracování Shakespearova života, nejen pohledem odborníků na dramatickou tvorbu a dané historické období, ale i slovy oblíbených Shakespearovských herců a hereček. Druhý díl trilogie BBC sleduje, jak William usiluje o naplnění celoživotní ambice a zažádá si o vlastní erb

Týdeník ArtZóna si všímá všeho podstatného, co se stalo na domácí i zahraniční kulturní scéně, a to ve všech jejích oblastech a žánrech. Nabízí nejen informace o důležitých počinech hudby, tance, divadla, filmu i literatury, výtvarného umění i designu, ale také klade otázky, hledá souvislosti a přináší kritické reflexe.

Týdeník ArtZóna si všímá všeho podstatného, co se stalo na domácí i zahraniční kulturní scéně, a to ve všech jejích oblastech a žánrech. Nabízí nejen informace o důležitých počinech hudby, tance, divadla, filmu i literatury, výtvarného umění i designu, ale také klade otázky, hledá souvislosti a přináší kritické reflexe.

Antonio Eleně potvrdí Ninovy opakované nevěry a zároveň přizná, že Lila o nich věděla – jen doufala, že Elena prozře sama. Elena reaguje impulzivně a Nina definitivně vyhodí. Rozhodne se bydlet nablízku Lile, aby si vzájemně pomáhaly s dětmi, a zároveň posílá vydavateli rukopis, jaký od ní nikdo nečekal. Úspěch nové knihy však způsobí další rozruch ve čtvrti a vztahy se Solarovými se vyhrocují.

Antonio Eleně potvrdí Ninovy opakované nevěry a zároveň přizná, že Lila o nich věděla – jen doufala, že Elena prozře sama. Elena reaguje impulzivně a Nina definitivně vyhodí. Rozhodne se bydlet nablízku Lile, aby si vzájemně pomáhaly s dětmi, a zároveň posílá vydavateli rukopis, jaký od ní nikdo nečekal. Úspěch nové knihy však způsobí další rozruch ve čtvrti a vztahy se Solarovými se vyhrocují.

DuEls je taneční film slavného švédského režiséra Jonase Äkerlunda. Je založen na úspěšném baletním představení choreografů Damiena Jaleta a Erny Omarsdottirové, které mělo premiéru ve Vigelandově muzeu v Oslu v roce 2020. Prostřednictvím série krátkých a niterných skladeb, které jsou prováděny formou prohlídky různých místností muzea, přispívá tanec k uvolnění koncentrované energie v sochách Gustava Vigelanda. Tanečníci se inspirují mytologickou povahou soch a pomocí svých pomíjivých těl ztvárňují dualitu a vnitřní boje Vigelandových úchvatných soch. Většina umělecké tvorby Gustava Vigelanda se nachází v sochařově parku a jeho muzeu v norském hlavním městě Oslu. Autor zde žil a pracoval posledních 20 let svého života, které se podobaly jednomu dlouhému a nepřerušovanému pracovnímu dni. Vigelandovo studio se nyní proměnilo v muzeum se sbírkou, která zahrnuje celou jeho uměleckou tvorbu. Jsou zde vystavena díla od počátků osmdesátých let 19. století, kdy v tehdejší Christianii – dnešním Oslu – vedl neutuchající boj s hladem a chudobou – dále jeho zralá tvorba, s níž si vydobyl umělecké uznání – i pozdní díla, na nichž pracoval až do své smrti v roce 1943. V muzeu jsou k vidění stovky kreseb, sádrových modelů a dřevořezů.

DuEls je taneční film slavného švédského režiséra Jonase Äkerlunda. Je založen na úspěšném baletním představení choreografů Damiena Jaleta a Erny Omarsdottirové, které mělo premiéru ve Vigelandově muzeu v Oslu v roce 2020. Prostřednictvím série krátkých a niterných skladeb, které jsou prováděny formou prohlídky různých místností muzea, přispívá tanec k uvolnění koncentrované energie v sochách Gustava Vigelanda. Tanečníci se inspirují mytologickou povahou soch a pomocí svých pomíjivých těl ztvárňují dualitu a vnitřní boje Vigelandových úchvatných soch. Většina umělecké tvorby Gustava Vigelanda se nachází v sochařově parku a jeho muzeu v norském hlavním městě Oslu. Autor zde žil a pracoval posledních 20 let svého života, které se podobaly jednomu dlouhému a nepřerušovanému pracovnímu dni. Vigelandovo studio se nyní proměnilo v muzeum se sbírkou, která zahrnuje celou jeho uměleckou tvorbu. Jsou zde vystavena díla od počátků osmdesátých let 19. století, kdy v tehdejší Christianii – dnešním Oslu – vedl neutuchající boj s hladem a chudobou – dále jeho zralá tvorba, s níž si vydobyl umělecké uznání – i pozdní díla, na nichž pracoval až do své smrti v roce 1943. V muzeu jsou k vidění stovky kreseb, sádrových modelů a dřevořezů.

Rob Pilatus a Fabrice Morvan si v mládí v Německu vytyčili společný cíl: stát se slavnými superhvězdami. Během několika málo let se jejich sny splnily. Jejich první album získalo v roce 1989 šestkrát platinovou desku a jejich singlu „Girl You Know It's True“ se prodalo po celém světě přes 30 milionů kopií. Rob a Fab, známější jako Milli Vanilli, se stali nejoblíbenějším popovým duem konce 80. let. Za jejich úspěšnou kariérou stál legendární hudební producent Frank Farian. A navíc jeden obří podvod. Ani jednu z písní totiž Rob a Fab nenazpívali. Celému projektu dodali jen svoji image. Režisér Luke Korem podrobně zmapoval celý příběh Milli Vanilli, a to i díky rozhovorům s členem dua Fabricem Morvanem nebo Ingrid Segiethovou, která byla asistentkou Franka Fariana.

Rob Pilatus a Fabrice Morvan si v mládí v Německu vytyčili společný cíl: stát se slavnými superhvězdami. Během několika málo let se jejich sny splnily. Jejich první album získalo v roce 1989 šestkrát platinovou desku a jejich singlu „Girl You Know It's True“ se prodalo po celém světě přes 30 milionů kopií. Rob a Fab, známější jako Milli Vanilli, se stali nejoblíbenějším popovým duem konce 80. let. Za jejich úspěšnou kariérou stál legendární hudební producent Frank Farian. A navíc jeden obří podvod. Ani jednu z písní totiž Rob a Fab nenazpívali. Celému projektu dodali jen svoji image. Režisér Luke Korem podrobně zmapoval celý příběh Milli Vanilli, a to i díky rozhovorům s členem dua Fabricem Morvanem nebo Ingrid Segiethovou, která byla asistentkou Franka Fariana.

Hned první album kapely Counting Crows z roku 1993 s názvem „August and Everything After“ poslalo kapelu mezi hvězdy pop-rockové scény. Skupině pomohlo i ke dvěma nominacím na cenu Grammy. V kategorii Nováček roku musela společně s kapelami Green Day, Crash Test Dummies a Ace Of Base sklonit hlavu před vítěznou Sheryl Crow. Kapela ale neusnula na vavřínech, a i další alba se pravidelně usazovala na předních místech hitparád. Counting Crows jsou známí svými dynamickými živými vystoupeními, což se potvrdilo i během chicagského vystoupení v roce 2004. Během něj kapela propagovala své kompilační album „Films About Ghosts (The Best of...)“. Proto během koncertu zazněly největší hity skupiny – „Mrs. Potter's Lullaby“, „Mr. Jones“ nebo „Recovering the Satellites“. Nechyběla ani tehdejší novinka „She Don't Want Nobody Near“, kterou kapela napsala právě pro výběrové album.

Hned první album kapely Counting Crows z roku 1993 s názvem „August and Everything After“ poslalo kapelu mezi hvězdy pop-rockové scény. Skupině pomohlo i ke dvěma nominacím na cenu Grammy. V kategorii Nováček roku musela společně s kapelami Green Day, Crash Test Dummies a Ace Of Base sklonit hlavu před vítěznou Sheryl Crow. Kapela ale neusnula na vavřínech, a i další alba se pravidelně usazovala na předních místech hitparád. Counting Crows jsou známí svými dynamickými živými vystoupeními, což se potvrdilo i během chicagského vystoupení v roce 2004. Během něj kapela propagovala své kompilační album „Films About Ghosts (The Best of...)“. Proto během koncertu zazněly největší hity skupiny – „Mrs. Potter's Lullaby“, „Mr. Jones“ nebo „Recovering the Satellites“. Nechyběla ani tehdejší novinka „She Don't Want Nobody Near“, kterou kapela napsala právě pro výběrové album.

ČR/SR (2010). WWW a Pjoni & Ink Midget, praotcové českého hiphopu z Prahy a mladá bratislavská naděje slovenské elektronické scény v dalším vydání cyklu o české a slovenské populární hudbě. Uvádějí P. Fiala a M. Kaščák

ČR/SR (2010). WWW a Pjoni & Ink Midget, praotcové českého hiphopu z Prahy a mladá bratislavská naděje slovenské elektronické scény v dalším vydání cyklu o české a slovenské populární hudbě. Uvádějí P. Fiala a M. Kaščák

Vesnice Češko Selo v srbském Banátu, jeho historie i pochmurná přítomnost

V dalším vydání pravidelného hudebního pořadu kombinujícího záznam koncertu s dokumentárním pohledem do zákulisí muzikantů a prostředí, v němž se jejich vystoupení koná, nás zaplaví hlukové stěny vazbících kytar Please The Trees v pro ně spřízněném olomouckém Jazz Tibet Clubu, kde je přivítalo nadšené publikum. Kapele okolo muzikanta Václava Havelky se daří prorážet právě s poměrně živelnou kytarovou hudbou. V roce 2013 vyhráli žánrového Anděla v kategorii alternativa a letos i cenu kritiky Apollo 2015. A moderátory Johanu Matouškovou a Pavla Kučeru bude zajímat také pohled do svébytného muzikantského zákulisí skupiny, co si o nich myslí například manželka Václava Havelky herečka Lenka Krobotová anebo i to, proč každoročně v den koncertu v hanácké metropoli Please The Trees sázejí symbolicky strom.

Portrét Oksany Zabužko, současné spisovatelky, literární vědkyně a publicistky.

Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Opakování 15.4./ČTart. Každodenní souhrn nejdůležitějšího a nejzajímavějšího dění v naší i světové kultuře

Dokumentární film režiséra a kameramana Michala Baumbrucka představí významného českého sochaře Čestmíra Sušku, který se proslavil monumentálními instalacemi ve veřejném prostoru u nás i v zahraničí. Baumbruck sleduje jeho tvorbu již několik desetiletí a nyní přináší komplexní portrét umělce, kurátora i organizátora mnoha výstav. Mapuje proces vzniku Suškových děl, ale i jeho občanské postoje a smysl pro komunitu.

Tomáš Netopil patří k předním českým dirigentům současnosti a pravidelně spolupracuje s významnými orchestry a operními domy po celém světě. Narodil se v Přerově, studoval na konzervatoři v Kroměříži a na Akademii múzických umění v Praze. Mezinárodní kariéru odstartovalo jeho vítězství v dirigentské soutěži Sir Georg Solti International Conductors’ Competition ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2002. V minulosti působil jako generální hudební ředitel Aalto Musiktheater a Philharmonie Essen a v letech 2018–2024 byl šéfdirigentem a hudebním ředitelem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Vedle rozsáhlé koncertní a operní činnosti se věnuje také podpoře mladých hudebníků jako umělecký ředitel Mezinárodní letní hudební akademie v Kroměříži.

Na přelomu 20. a 21. století divadlo znovu hledá svou tvář – pod autorským vedením Luboše Baláka a v kolektivní režii celého souboru vzniká lehce dekadentní kabaret – Komediograf. Mezi lety 1998 a 2001 dosáhne 138 repríz a stane se vlajkovou lodí divadla. HaDivadlo dostává výpověď z Kabinetu múz a nachází nové útočiště v Alfa pasáži, v bývalém kinosále funkcionalistického paláce. Při hledání repertoáru a nové identity se vystřídá několik uměleckých šéfů a režisérů – Oxana Meleškina, Ondřej Elbel, Jiří Havelka. Divadlem projde mnoho herců, kteří nyní září na jiných scénách – Jana Plodková, Martin Siničák, Jakub Žáček, Petra Bučková, Petr Jeništa, Jiří Vyorálek, Erika Stárková, Sára Venclovská. Vznikají úspěšné inscenace Indián v ohrožení nebo U Hitlerů v kuchyni.

Hudebník, muzikolog, varhaník a trumpetista Pavel Klikar (*26. 1. 1954 – †14. 2. 2026) měl ve svém uměleckém životě dvě obrovské lásky – starý jazz a barokní hudbu, v jejichž autentické interpretaci byl průkopníkem. Přistupoval k nim se vší náročností na sebe i ostatní. V roce 1982 založil soubor Musica Antiqua Praha, jehož náplní bylo autenticky oživovat barokní repertoár s použitím dobových nástrojů nebo jejich věrných replik, tak, aby zvuk dosahoval pokud možno původní podoby. V dokumentu režisérky Terezy Kopáčové je zachyceno myšlení bytostného muzikologa, který školu nemohl v době normalizace dokončit – byl tehdejším šéfem katedry postaven před dilema – buď bude studovat, nebo bude koncertovat s nově založeným souborem OPSO v cizině. Historie ukázala, že se rozhodl správně. Hudebněvědnímu oboru se však celoživotně věnoval a svá bádání zužitkoval. Soubor Musica Antiqua Praha existoval do roku 1997. Dokument zachycuje myšlení jeho zakladatele, způsob práce v orchestru, názory jeho spolupracovníků, stejně jako ukázky z barokního repertoáru.

Pokrok nás žene vpřed. Ale kam to vlastně je? Trojice sehrála zásadní roli při stvoření světa, formuje dialektiku vývoje a ozývá se i v našem váhání — ano, ne, nevím. Tři postavy, nesoucí tuto trojici postojů, chodí světem a hledají směr. Tento osobní snímek natočený na 16mm film začal jako meditace nad samotným směrem pokroku — hodnoty, která se stala všudypřítomnou v moderní společnosti, kde se s ním spojilo mnoho společenských dynamik. Od společenského pokroku, jenž tvoří základ snahy napravovat nerovnosti, až po nejrůznější inovace, které pohánějí moderní globální ekonomiku v dlouhých obdobích mezi válkami a následnými rekonstrukcemi. S tímto všeobjímajícím pojetím pokroku přichází i rychlost — staré je rychle odkládáno a nahrazováno novým, které se však brzy rovněž stává zastaralým. A pak je tu osobní rovina. Existujeme v přítomnosti, ale stále více žijeme s tím, co již minulo. Jsme čím dál schopnější to uchovávat — a mnohé z toho milujeme. Co se v tomto kvasu děje s člověkem, s lidskostí? Jaká budoucnost nás čeká ve světě, který neustále honí nové a lepší?

Dokument. Dokudramatické zpracování Shakespearova života, nejen pohledem odborníků na dramatickou tvorbu a dané historické období, ale i slovy oblíbených Shakespearovských herců a hereček. Druhý díl trilogie BBC sleduje, jak William usiluje o naplnění celoživotní ambice a zažádá si o vlastní erb

Žijeme v časech konzumního způsobu života, v uspěchané době, která se vyznačuje povrchností vnímání, rychlým nadšením nebo povrchním odsuzováním všeho kolem nás. Skutečné hodnoty mizí, stejně jako velcí autoři, kteří přispívají k rozvoji lidské společnosti, k tvorbě hudby a textů, které jsou často více než jen popkulturou. Navzdory jejich masovému šíření jsou texty písní stále něco neznámého, v nejlepším případě poznámka pod čarou, pod notovým zápisem. V nejhorším případě upadají v zapomnění. Ty s nejkrásnějším osudem se ale díky poselství svých refrénů stávají společenskými slogany nebo hity na všech oslavách. Jejich autoři jsou často zapomenuti, žijí ve stínu interpretů, kteří stojí na jevišti a s nimiž se publikum identifikuje. Textaři jsou však „šedými eminencemi“ popkultury a často nevědomky ovlivňují celé generace a dobu, ve které žijeme.

Žijeme v časech konzumního způsobu života, v uspěchané době, která se vyznačuje povrchností vnímání, rychlým nadšením nebo povrchním odsuzováním všeho kolem nás. Skutečné hodnoty mizí, stejně jako velcí autoři, kteří přispívají k rozvoji lidské společnosti, k tvorbě hudby a textů, které jsou často více než jen popkulturou. Navzdory jejich masovému šíření jsou texty písní stále něco neznámého, v nejlepším případě poznámka pod čarou, pod notovým zápisem. V nejhorším případě upadají v zapomnění. Ty s nejkrásnějším osudem se ale díky poselství svých refrénů stávají společenskými slogany nebo hity na všech oslavách. Jejich autoři jsou často zapomenuti, žijí ve stínu interpretů, kteří stojí na jevišti a s nimiž se publikum identifikuje. Textaři jsou však „šedými eminencemi“ popkultury a často nevědomky ovlivňují celé generace a dobu, ve které žijeme.